Před nedávnem, asi tak před 3mi týdny, se u nás zastavil pan Šimon, majitel pejska z našeho chovu - Amadea, po domácku nazývaného Amínek. Byla jsem hrozně zvědavá, jak pejsek vypadá, protože jsem ho dlouho neviděla. Okolo šesté večerní zazvonil telefon a tam, na druhém konci - pan Šimon a říká: "Tak jsme tady, paní Šafaříková...".
Asi jsem se chovala málem nezdvořile, protože mé přivítání s majitelem pejska bylo opravdu letmé, zato přivítání Amínka bylo veliké. Pejsek byl na první pohled maličký, jemný s úžasně tmavýma očima, kterýma si mě prohlížel jako bych byla nějaký přízrak :-)
Vzala jsem ho do náruče a to byla ta chvíle, kdy pookřál. Přátelství bylo navázáno...

...no, a po dlouhém povídání a vyprávění, co a jak a kdy Amínek udělal a neudělal, bylo domluveno, že Amínek k nám půjde do školky v době mé dovolené a pak na výstavu do Mladé Boleslavy. Naneštěstí pro Amínka - pro jeho budoucí přípravu na výstavu, se školka s výcvikem nekonala, protože došlo k tomu, že se panička nemohla s pejskem rozloučit ani na jeden den, natož na týden. A i když doma mají ještě jednoho jezevčíka a besseta - důchodce, bylo pro ni nemožné nechat Amínka někde jinde. Bylo mi to líto, pejsek byl opravdu moc hezký a já, jak jinak, jsem ho chtěla ukázat "světu" a pochlubit se, jaká štěňátka má naše Enny s Winnifredem :-)a tady musím podotknout, že se opravdu povedlo to, co jsem od tohoto spojení očekávala - Fred předal mimořádně ušlechtilou hlavu a vynikající osrstění - jak říkám já - geny se musely zbláznit :-)

Nicméně, pejska jsem přihlásila na výstavu a doufala, že to nějak dopadne :-)
No a přišel pátek, 23.7. a v podvečer přijeli Šimonovi s Amínkem. Ani jsem je nezvala nahoru, chtěla jsem, aby loučení nedopadlo nějak jinak a paní si to nerozmyslela... a pak, po přestavbě našeho bytu - obývacího pokoje - bych je neměla ani kam posadit. Vzala jsem si tedy doklady, PP a pejska, který už mě od minulé návštěvy vítal jako starou známou a rychle jsem se rozloučila. Amínek se velice rychle zabydlel .-) počůral nohu u stolu, kterou po něm přeznačkoval náš Píty a pak jsem k ní zaklekla já, s Domestosem a hadrem v ruce a s kyselým výrazem ve tváři..toto pěkně začíná...ještě několikrát se to opakovalo..na několika různých místech a já už začínala být zoufalá. V týdnu jsme malovali obývací pokoj, pokládali jsme nový koberec a tak jsem "klukům" zamezila přístup aspoň tam. Naštěstí značkování skončilo dříve, nežli vystydla horká voda s dezinfekcí a já tak neztratila poslední kousek sebeovládání - hrozilo totiž to, že se už neudržím a oba si vyslechnou, jací to jsou holomci nevychovaní a bojím se, že by to slyšelo i pár spolubydlících(u nás se pejsci trestají vynadáním a ignorací - účinkuje to báječně).

Bylo něco po osmé hodině večerní, vedro už nebylo takové a já jsem byla otrávená úklidem po stěhování, že jsem jen uvítala možnost se "zdejchnout" ven s ježíkama.

Vzala jsem tedy naši "kouzelnou kapsičku" - je to pytlík z Huddy sportu pro horolezce - ale já v něm nosím odměnky a pamlsky, vodítka do ruky a s telefonem v ruce jsem našemu dědovi klečícímu nad kobercem oznámila, že jdu venčit. Jen se pousmál a řekl něco jako "jojo" a dál promýšlel, jak ten koberec nejlépe vyříznout okolo trubek ústředního topení...

Venku bylo nádherně, jen kousek od baráku se cesta svažuje a mezi polem a posledním baráčkem už je citelně chladněji. Píty a Doriska viditelně ožívají .-) Amínka pouštím z vodítka a doufám, že tak jak se tvářil poslušně na vodítku, bude se tvářit i na volno.
Všechno bylo v pohodě, smečka čítající 4 jezevčíky se dala lehce ovládat a byl na ni opravdu krásný pohled. Hodinová procházka a pak posezení na břehu rybníka prospělo všem.

V sobotu ráno, v den výstavy, k nám okolo půl sedmé dorazila Brzajda s Jessunkou, zalila kafe a na rozdíl ode mne ho stihla i vypít. Holčičky naštvaně zalezly do klece a ani nechtěly ven, po zjištění, že ony nikam nejedou a já narychlo sbírala věci potřebné i nepotřebné, jak je mým zvykem. Měla jsem to jen tak tak.....protože za 5minut jsme musely být o 200metrů dál, u "bazítků - jak říká Borek, manžel za chvilku jmenované dámy" kde bydlí kamarádka bassetářka Zdenka. Naložily jsme bassetku Nany, krerá zabrala polovinu kufru, moje veverky s přepravkou jsem dala mezi sebe a Brzajdu na zadní sedadlo a uhánělo se směrem do Habrovic, ještě pro jednoho basseta. Paní chovatelku znám, ale to její zvíře jsem viděla prvně! To obrovské flekaté, na krátkých nožičkách nebylo tele, ale opradu bicolor basset!!! Jeho hlava byla větší nežli ta moje a Nany proti němu vypadala jen jako přerostlý jezevčík. Konečně v plném počtu a docela dobře naladěné jsme uháněly do Mladé Boleslavy. Myslím, že jediný kdo po cestě trpěl jsem byla já, protože cesta vedla z větší části klikatou cestou necestou a mě bývá v autě zle. Vysvobozením po hodině a půl bylo vystoupení u výstaviště a čerstvý vzduch.

Po přejímce a všem potřebném, jsem konečně zaparkovala svou přepravku, Brzajdu a jezevčíky u kruhu a šla se podívat, kdo kde bude chodit. Aminek byl v kruhu č.1 a Píty v kruhu č.2. což znamená hlídat oba kruhy, aby to některý z kluků nepropásnul.

Amadeus chodil v mezitřídě a známka Výborná 1 mě moc potěšila. Titul nebyl zadán, což je škoda,ale snad to příště napravíme. Dle mého názoru chodil báječně už jen proto, že byl prvně v životě na výstavním vodítku a mezi tolika lidma. To, že se snažil přeskovat "znečištěná místa" v kruhu a při dalším obcházení se snažil tomuto místu vyhnout asi tak o metr...za to ho nemohu kárat. Nakonec, jak sama rozhodčí zkonstatovala, je to krásný ušlechtilý pejsek, s ušlechtilou hlavou, výborným osrstěním..a kdyby měl více času se ráno, jak říkala - rozchodit - titul by mu zadala. Je to zkušenost pro příště... a tak se mi snad povede paní Šimonovou nalákat a přesvědčit, že Amínek potřebuje trošku toho cvičení a že medaile nejsou zadarmo a bez práce. Já byla spokojená, moc spokojená. Následně jsem nechala Amadea projít bonitací, kde byl vybrán do chovu. Teď už chybí jen zkoušky a jak říkám : "Máme to doma".

Doufám, že Amínka budeme vídat častěji a že se nám povede nějakou tu medaili získat.

-ŠafKa-