....zima začíná vrcholit a konečně to venku vypadá, jak má. Větve stromů se prohýbají pod sněhovými polštáři a noční tma se mění z černé na modro-růžovou. Všude kolem to vypadá jako v pohádce, vše se třpytí a co vypadalo jako měsíční krajina plná bodláků a plevele na kraji velkoměsta se změnilo na nádhernou bílou pláň, téměř nedotčenou lidskou nohou.

Beru si teplé boty, bundu a už se moji spící jezevčíci stěhují z pod deky ke dveřím a vrtěním ocásků dávají najevo, jak je to fajn, že se jde ven. Do “pohádky” je to od nás co by kamenem dohodil, takže jakmile to čas dovolí, vyrážíme ven. Neznám lepší balzám na duši, nežli je tohle. Po pracovním dni, plném shonu, starostí a upovídaných kolegů a kolegyň je to ta nejlepší relaxace, co znám. Je to paráda, pozorovat, jak můj kamarád z rodu jezevčíků noruje ve sněhu s takovým zapálením, jako by byl v opravdové noře. A samozřejmě nezůstává u toho sám, přidají se i další dva “zrzavci” a s loveckou vášní, která je jim vlastní norují a hrabou. Občas někdo z nich zdvihne hlavu, koukne jestli jsem v dohledu a pokračuje dál... Dál v dovádění a hraní si na lovení a slídění. Je to až komické pozorovat, jak se prodírají hlubokým sněhem, lítají a skotačí. Jednomu to nedá a tak netrvá dlouho a ze smečky tří jezevčíků se stává smečka vícedruhová, obohacená o páníčka, který neodolá a zapojuje se do hry na honěnou, na schovávanou a když, nedej Bože, v tom sněhu upadne, okamžitě jsou tu tři záchranáři. Co na tom, že jsou mokří a urousaní, že jejich čumáčky jsou snad studenější nežli ten sníh, že packy mají obalené sněhem a že to opravdu studí, když zrovna těma packama šlapou po krku a obličeji v domnění, že se tak k němu dostanou co nejblíže. Vůbec je nezajímá, že na té zemi páníček nevydrží ležet tak dlouho, že by mu mohla být zima. Proč taky? Vždyť odložení trvá taky dost dlouho a oni musí sedět na jednom místě, tak proč by to nezvládnul “velký šéf”. Pro něj přeci musí být hračkou, zůstat na místě i dvacet minut a proč toho nevyužít, nepřitulit se a nedat mu najevo, jak je to fajn, mít svého člověka, svého “vůdce smečky”, který je tu právě pro ně.

Tak nějak totiž smýšlí moji jezevčíci.

Kdykoli potřebujeme, je tu. Když jsme šťastní, když je nám dobře, když jsme spolu pod jednou peřinou, když už štěňata moc koušou a testují své zoubky právě na mamince, přijde náš člověk a vysvobodí nás. Ať tím, že nechá ty malé piraňhy v ohrádce a nás vezme nejlépe pod deku nebo nás nechá na křesle v klidu si odpočinout.

Je tu pro nás, když jsme na naháňce, vyženeme kňoura a hlásíme jako o život, je tu náš člověk. Je tu a tu obrovskou kořist nám umožní ulovit. Jaký je to pocit, dohledat divočáka a s hrdostí oznamovat svému člověku:”tady,jsme! pojď honem, hlídám ho tady pro Tebe, podívej se, jak jsem šikovnej.”

Je tu pro nás, když se cítíme nejistě ve výstavním kruhu, když na nás sahají úplně cizí lidé, koukají se nám na zuby (jako by je nikdy neviděli), prošahávají i intimní partie, u nás “mužských” a pak nás nechají s páníčkem běhat v kruhu kolem dokola, což je docela švanda, pokud Vás ten za Vámi nechce předběhnout.

Jsou tu s námi, když jsme u veterináře, který je přesvědčený o tom, že očkování je pro nás to nejlepší a je tak dobrý, že o tom přesvědčil i velkého šéfa. Ten se rozplývá nad možností nás nechat očkovat i proti jakési Borelióze a vůbec nechápe, že už takhle ty dvě injekce za rok jsou až dost! Nehledě na to, že se nám cpou odporné tablety skoro až do krku, bez možnosti je vypreparovat z kousku salámu a vyplivnout. Pokud je to taktéž dvakrát do roka, prý jako prevence proti červíkům tak to ještě jde. Ale nedej Bůh, je-li to skoro celou výstavní sezónu a v období línaní, a to téměř denně. Prý pro lepší, krásnou a lesklou srst. Stejně je to páníčkovi na nic, protože on nechápe, že nejlepší na srst je taková pěkná smradlavá ryba, nebo nejlépe bobky od zvěře (a když nejsou, nepohrdneme bobkem konkurence, pro maskovaní vlastního pachu a oblbnutí nepřítele - nejlépe Rotvajlera od sousedů, co si nežije jako my a nebaští granulky nejlepší kvality, ale zbytky z kuchyně a pak taky podle toho vypadá “maskovací hmota”. Má ideální složení, konstituci a dokonale se dostane i do oček řetízkového obojku, kde by, nebýt mého velkého šéfa, vydržela dost dlouho.

Je to až s podivem, jak se při odstraňování mého dokonalého maskování můj člověk změní z milujícího páníčka na řvoucí bestii, která lamentuje a nadává a dává to všem najevo. Nejenom, že mě totálně ztrapní před kokřicí, která se mi už delší dobu líbí (ale prý nejsem její typ a jsem ještě puberťák), ale pokaždé, když už najdu nějakou novou maskovací hmotu, a dá to práci, najít tu pravou, hned mi důrazně připomene, co se stane, pokud své maskování zopakuji. A přátelé, jako správný hrdý jezevčík bych asi další ponížení nepřežil (i když..... pudy jsou pudy).

A i když to vypadá, že se psem jsou jenom trable a starosti a povinnosti, vynechal jsem pravidelné venčení - nejlépe několikrát denně, koupání, česání, obstarávání krmení, dobrotek a zábavy ať už v podobě výstav - i když ty většinu jezevčíků moc nebaví, v podobě různých soutěží a zkoušek - tam je to perfektní, až na to, že se vyžaduje poslušnost, ale co bych pro páníčka občas neudělal. A i když je s námi někdy těžké pořízení, ale to jen a jen proto, že náš člověk už zapomněl, že kdysi dávno taky chodil po čtyřech, běhal nespoutaně po zemi a dělal si více či méně co chtěl, že lovil a pářil se, jakmile potkal tu pravou “babu” ve správnou dobu, vím, že náš páníček by beze mne, bez nás, jezevčíků si svůj život už ani neuměl představit.

Protože, přesně jak je on tady pro nás, tak jsme tu pro něj. A to je fakt. Umíme mu rozehrát úsměv na tváři, když má splín, stejně jako vehnat slzy do očí nějakou lotrovinou, když se zdá, že už by nemohl být šťastnější. Umíme být dokonalými společníky, umíme na sebe vzít roli dokonalého společenského doprovodu, roli lovce a norníka, roli hlídače domova, roli kamaráda jeho dětí, roli posluchače a přítele, který mu neskáče do řeči a když se to vezme kolem a kolem, někteří z nás zastanou i roli elektrické dečky, která zahřeje záda a dokonale se přizpůsobí tvaru ať už si lehnete jakkoli.

No řekněte, není to skvělé, být jezevčíkem, nebo tím šťastnějším páníčkem, co má právě nás, špagetky - salámky, nebo jak nám Vy, lidé, říkáte?

Tak takhle nějak asi smýšlejí moji jezevčíci, tedy aspoň si to myslím...

...pomalu začíná sněžit a já se těším domů, do tepla... Svolám svoje jezevčíky a míříme směrem k domovu. Těším se na hrnek horkého čaje, oni se těší na pořádný dlabanec a je nám fajn. A tak by to mohlo zůstat už na pořád....

-ŠafKa-